Rok 2022 byl rokem oslav 150. výročí od povýšení Aše z městyse na město. Důvodem pro tento právní akt byl počet obyvatel, který přesáhl deseti tisíc (v roce 1872). Ona změna z městyse na město se udála v období, kdy Aš šplhala na samý vrchol své slávy. Do stále nových a větších továren proudily stovky dělníků, stavěly se nové čtvrti, zejména pak ty dělnické. Do Aše byla sedm let předtím přivedena železnice, propojující nás s Chebem s Hofem, což je považováno za skutečně důležitý mezník v životě města.
Rozvoj tovární výroby, zejména textilního průmyslu, se projevil dalším rozrůstáním Aše, kde vzrostl počet obyvatel z 9 405 na 21 880 mezi lety 1869 a 1910. Za pouhých 40 let se počet Ašanů tedy víc jak zdvojnásobil. Stavěly se školy, nový kostel pro občany katolického vyznání, nová nemocnice, vodovod, plynárna, městské lázně, elektrárna, jatka, široké silnice, atd. To všechno byl konec 19. a prvních několik desetiletí století 20.
Městu se v této době podle všeho skutečně dařilo, na rozdíl od počátku 19. století, kdy obrovský požár v roce 1814, v době hospodářské krize, postihl podstatnou část městyse, včetně radnice a zámečku na Mikulášském vrchu. Zaznamenán je i hladomor o tři roky později.
Jiným dějinným zlomem bylo po skončení 2. světové války vystěhování původního německého obyvatelstva, které reemigranti nedokázali nahradit, a počet obyvatel Aše klesl z 24 tisíc v roce 1938 na méně než 10 tisíc v roce 1951 (bráno podle práva 19. století zpět na úroveň městysu). Neobsazené domy rychle chátraly a musely být zbořeny. Odhaduje se, že v průběhu 20 let od konce 2. světové války bylo v Aši demolováno na 60 % staveb. Toto bylo zase období úpadku, které vnímáme dodnes, při pohledu na město bez klasického náměstí, s vybouraným centrem a jakoby nahodilou panelákovou zástavbou. Mnozí si kvůli tomu „německou“ éru Aše nepřiměřeně idealizují.
My Ašané, většinou potomci dosídlenců, si vztah ke svému městu, kvůli tomu, že jsme místem bez tradic, které bychom si pravidelně připomínali, dodnes hledáme. I o tom bylo slavení koncerty, výstavami a upomínkovými předměty oněch 150 posledních let ve více než sedmisetleté historii nejzápadnějšího koutu republiky.
