Kdyby to nebylo tak smutné, musel by se tomu člověk už opravdu začít smát. Ve fabrikách se legálně třeba i bez roušek tísní davy lidí, ale vyrazit se projít na čerstvý vzduch si legálně nemůžete. Do velkého marketu si zajít můžete, zatímco být sám v malém knihkupectví již nikoliv. Ještě nedávno jste si v obuvi mohli koupit dětské boty, ty dospělé ale ne. Káva v kelímku se pít nesměla, avšak v Praze si docela v pohodě koupíte „svařák sebou“. Předseda vlády nás zamyká doma, ale manželku pošle do Dubaje a jeho poradce vyzývá k tvrdému lockdownu a večer si zajde na fotbal. Běhat můžete jen na svém katastru, lhostejno k tomu, že když bydlíte v Ralsku, máte k dispozici celý obří bývalý vojenský újezd, zatímco Závist u Brna má necelého půl kilometru čtverečního. Ministr Hamáček o víkendu ubezpečil, že výjimka pro Závist není možná. Asi chce, aby lidé z této malé vesničky záviděli například Brňákům, že mohou špacírovat kolem Prýglu…
Angličané natočili spoustu úžasných komediálních seriálů, které si teď můžete pouštět na ČT3 (Jistě, pane ministře, Halo Halo), česká realita se jim však v mnohém bohužel víc a víc podobá. Zakážeme lidem cesty na chalupy? OK. Na čestné prohlášení napíšeme, že nám praskla voda. Zakážeme lidem běžkovat v Jizerkách? OK. OSVČ si tam pojedou otestovat hodinky. Zakážeme lidem navštěvovat rodinu? OK. Naočkovaným prarodičům dáte hlídat svého potomka a cestou pojedete „pečovat o osobu blízkou“. K tomu všemu pro noční vycházení platí jiná právní úprava než pro denní lockdown, takže paradoxně v noci můžete jet na chalupu snadněji než ve dne.
Problémem je důvěra. Když budou občané svému státu věřit, budou opatření dodržovat, třeba i sami od sebe. Když ale budou mít pocit, že jim vládnou chaotici, kteří kvůli svému PR a blížícím se volbám mění jedno rozhodnutí za druhým, výsledného účelu nedosáhnete, ani když se rozkrájíte. Tuhle bitvu vláda prohrává již několik měsíců na plné čáře a zdá se, že není cesty zpět. Vláda se nechává unášet chodem dějin, postupně vylepšuje podporu pro živnostníky, aby úplně nechcípli hlady, rozkládá přitom stát na plné obrátky. Fabriky jsou pro ní přeci důležitější než školy. A praktiky s plnými čekárnami nažene do nemocnic. Lidé se pomalu přestali bát navštěvovat své lékaře, tak je potřeba je „zakázat“ tím, že je naženeme do nemocnic. A úřední maturita přeci také musí stačit. Už aby tato doba skončila a četli jsme si o ní jen v orwelovských románech, které brzy jistě opět někdo sepíše…
Autor textu: Ing. Matěj Drbohlav MBA